pátek 14. března 2008

Biblický Egypt jako symbol života

Vyvraždění mláďátek v Betlémě a útěk Ježíšův do Egypta

Zpočátku největší nebezpečí teprve jemně a nijak aktivně se projevujícímu novému věčnému životu v člověku hrozí ze strany nepoučeného rozumu (Herodes), jenž se obává že přijde o svou vládu, kterou považuje za jedině oprávněnou, a proto pronásleduje nově se rodící povědomí věčného života. Rozum se nedá nikdy hned celý přesvědčit, je rozpolcen dvěma míněními (Josef a Herodes), která v něm bojují, a tento stav může trvat léta a brát na sebe nové a nové podoby. Rozum byl totiž zvyklý se dát poučit zevními důkazy a zkušenostmi přicházejícími zvnějška. Jen ty byl zvyklý považovat za směrodatné. A tu se najednou na něm chce, aby se řídil ještě dost neurčitou vnitřní zkušeností, která se zprvu podobá spíše tušení nebo náhlému vnuknutí. Historie Ježíšova života nabízí jediné možné řešení tohoto vnitřního rozporu: Utécido Egypta, kam až nesahá moc Herodesova. Neznamená to v žádném případě útěk ze světa, nýbrž naopak hledání pomoci ve světě. V líčení Ježíšova života se neděje nic náhodně a všechno do posledního písmene je připraveno pro naše poučení a následování. Člověk si musí říci, chce-li mít pokoj od té části svého rozumu, která byla nastolena k moci od narození na tento svět pracným skládáním zkušeností převzatých ze zevního světa, že tato část rozumu nemůže být se všemi svými zkušenostmi směrodatná pro vedení ke zkušenostem, které nelze sbírat pomocí smyslů. Vždyť v této části rozumu nic není, co napřed nebylo ve smyslech. I když by byl např. člověk poučen snem o tom, co má dělat, nikdy by to nebyla přímá zkušenost, nýbrž zkušenost oděná do smyslových představ, známých již z dřívějšího života, o nichž by si člověk mohl říci, že byly prvořadou součástí snu, a tak by mohl vyvrátit originalitu obsahu, která byla vetknuta do smyslového rámce. Zkrátka ta část rozumu nastolená pomocí tradiční zevní zkušenosti, vždycky dokáže všechno netradiční vyvrátit a zničit. Správně a vpravdě rozumně jednající část osvícená vnitřními přeměnami, které od počátku probíhají, nebude se stavět tradičním zkušenostem na odpor a umožní si zachovat jednotu. Tady bude třeba vysvětlit, čím byl Egypt pro Židy. Byly do něho pozváni, aby pomáhali při výstavbě pyramid. Byly s nimi sjednány podmínky, za nichž budou pracovat. Bývají charakterizovány větou: "Plné egyptské hrnce", ale zároveň zvyšující se poddaností egyptskému faraonovi. Egypt je tedy symbolem tradičního, tzv. "rozumného" způsobu lidského života, při němž výměnou za "plné hrnce", za pouhou obživu, člověk se vzdává přechodu do Zaslíbené země (Palestiny), do vědomého věčného života. Vědomí každého člověka, který se narodí na světě, se stává stále více závislé na světu - na Egyptu - ve kterém nakonec žije jako jeho zajatec, který má právo jen na jídlo a pití, ale nikoliv na návrat do věčného života, ze kterého pochází. Ježíš svým útěkem do Egypta radí: Odejít do světa, ale ne z toho důvodu, ze kterého do něj vstupují ostatní lidé, aby mu sloužili, nýbrž aby mu naopak svět posloužil. Z výroků z doby učitelské (z jeho 30 - 33 let) víme od Ježíše, že nalezení věčného života je nemyslitelné bez dokonalého zaujetí smyslů, bez dokonalé soustředěnosti na tento cíl. Ježíš správně říká, že nikdo nemůže milovat Boha, nemiluje-li ani svého bližního. Obdobně lze říci, že nikdo se nemůže zaujmout pro tak vznešený cíl, jakým je dosažení vědomé nesmrtelnosti, nedovede-li se zaujmout pro cíle konkrétní a blízké. Pro člověka, který míří za věčností, je konkrétní a pomíjející svět - cvičným polem, na kterém získává beze zbytku všechny zkušenosti nutné pro splnění věčného úkolu. Zcela v duchu Ježíšových pouček, neosvědčí-li se v malém, není naděje, že by se osvědčil ve velkém. Nuže, útěk Ježíšův do Egypta se dá krátce vysvětlit touto poučkou: "Rozum, který není ještě zaujat věčným cílem, by se stal nepřekonatelnou překážkou, protože není zaujat věčným cílem, nýbrž sám sebou, kdyby mu bylo ponecháno rozhodovat o tom, co se má učinit s nově se rodícím vědomím nesmrtelnosti. Člověk rozumu musí umět upřít toto právo aniž by se stal nerozumný. Využívá všechny své lidské schopnosti tak, aby nezahálely, aby byly zaměstnány ve hmotě při dospívání do úkolů, které jsou mimo oblast hmoty. Čili nejlépe se člověk připraví na splnění nejvyšších úkolů, když se naučí plnit úkoly zcela přirozené, avšak neopomíjí rady již osvícené části svého rozumu (Josefa).

Žádné komentáře: