čtvrtek 14. srpna 2008

Metody spojení s Bohem

Není chybou, když si člověk myslí nebo je dokonce přesvědčen, že nějaký prostředek nebo nějaká metoda ho přivede ke spojení. Za určitých okolností každá metoda, která nám dovoluje úplně se odevzdat a zachovat si přitom touhu, vede k vědomému spojení s Bohem, dokonce tam může vést stav tzv. neutrální činnosti, a nakonec tam povede, i když se obvykle od ní nemůže začít pro velkou náročnost této metody.
Vrátím se ke své zkušenosti. Měl jsem jistotu, že modlitba mě dovede k spojení. Proto jsem k ní nepřistupoval nikdy jako k jiné činnosti, od které jsem si tento účinek nesliboval. Zobecním svou zkušenost: modlitba má tehdy spojující účinek, když do ní člověk vchází bez nároku na návrat celý svým životem. Sama technika nebo soustředění nestačí. Člověk však nemá, ani nemůže mít správnou představu o tom, co je to patřit Bohu a za jakých okolností mu může patřit. Proto i když mu chce upřímně patřit a dává tomuto svému chtění výraz modlitbou, může se stát, že až si jej Bůh bude brát, uteče, jako se stalo mnohokrát mně. Měl jsem se příliš rád a nevěděl jsem o tom.
Také by nebylo správné, kdyby si někdo myslel, že s prvním vědomým spojením s věčným životem se člověk stává dokonalým. Sv. Terezie od svého prvního přechodu prošla léty bojů, a tak je tomu s každým, kdo jednou prošel. Jeho boj však už má jiný charakter než dříve. Člověk už má představu o svobodě, kterou ochutnal, o lásce, která ho jednou objala, hodnotí jinak než ostatní lidé, ale přece jen je vystaven velkému nebezpečí, že se mu bude chtít utéci za každou cenu z klece, do níž se nedobrovolně vrátil, že bude podceňovat světský život. Bude třeba mnoha dalších kroků na cestě, aby se zbavil tohoto předsudku.
Člověk dostává napřed z věčného pramene pro co si tam šel - třeba vědomí o věčném životě. Dá se však těžko zabránit tomu, aby na člověka, který se vrátil do všední běžné skutečnosti, nedolehla tíseň a smutek. To se sice děje jen při prvních, nepříliš hlubokých vstupech, po nichž světlo nepronikne do všech koutů naší bytosti, dalo by se však této reakci zabránit, kdyby si člověk zakázal vlastnit jedou nabytou zkušenost (beztak, pokud ji začne vlastnit, ona se nemůže opakovat) a kdyby zároveň s prostředkem, jímž vstoupil (řekněme, že to byla modlitba), spojil jiný prostředek, který by ho rovněž spojil, ale z jiné strany (řekněme vnější činnost). Mám na mysli Ježíšova slova, že kdo chce být větší v království božím, má sloužit všem. Konkrétněji řečeno: místo aby se soukromě těšil z daru, který získal, má se o něj podělit s bližními láskyplnou činností vůči nim. Kdyby to udělal bezprostředně po nabytí světla (viz Buddha) vůbec by je neztratil, nýbrž by je rozšířil do jiných oblastí svého života. S milostí se musí hned hospodařit, ne si ji uložit pro sebe. Nedodržení této zásady má za následek, že i velmi hluboké ponoření do věčného života se buď vůbec neopakuje, nebo jen tehdy, když je člověk násilím přinucen sebe se vzdát. Mostem, o němž zde byla řeč není nic jiného než náš lidský život s jeho bdělým stavem a chápeme-li se kterékoliv metody a svůj život do ní nevložíme, nepřejdeme.
Karel Makoň, 27. 6. 1975

Žádné komentáře: