K. Makoň (výňatek z komentáře ke knize A. Wattse "Cesta zenu")
Naší pravlastí je samovolnost, a to samovolnost, jak bude vysvětleno, svým způsobem dynamická, nikoli statická. Je nám známo, že právě samovolně v lidském těle probíhající funkce (tep srdce, dech, udržování rovnovážného stavu mezi různými druhy vnitřní sekrece, zrod a řazení buněk, rovnovážný stav mezi proti sobě stojícími mikroby, výstražný systém a stav pohotovosti v nervové soustavě, střídání bdělého stavu a spánku atd.) jsou tak důležité, že člověk by je nemohl ani zčásti obstarávat svou vůlí a bez nich by okamžitě umíral. Nazval jsem jinde tento automatismus automatismem číslo jedna, automatismem (1). V nerostné říši se nám tento dynamismus nejeví příliš dynamicky. Jedině krystalizaci a podobným jevům se dají uměle zjednat podmínky, při nichž např. krystalizace podle vnitřních zákonů té které hmoty probíhá pak samovolně před našimi zraky, až se ustálí v nějakém konečném stavu krystalu. Ale ani v nerostné říši není stav hmoty statický. To už dnes dobře víme a tedy není třeba o tom psát. Víme o pohybu uvnitř atomů, o seskupování molekul, víme, jak různé nerosty se v přírodě vyskytují pospolu. Ale tam jde o tak pomalý proces, že se můžeme dopustit stejného omylu jako jsme se jej dlouho dopouštěli, když jsme považovali stálice za nehnutá tělesa (Je zajímavé, že staří Egypťané je za takové ještě nepovažovali!). V rostlinném světě už je dynamismus tam fungujícího automatismu (1) mnohem dynamičtější. Zvířecí těla se liší od lidských hlavně tím, že jednak jsou nositeli specializovaného úseku automatismu (1) ve srovnání s tímtéž automatismem u člověka, jednak přechod tohoto automatismu do vyššího automatismu (2) nastává jen v malé míře, protože nositelé vědomí nemají možnost rozběhu pro příliš úzkou škálu vědomí. Označme si rozsah lidského vědomí úsečkou směřující z bodu A do bodu B o délce třeba 5 cm. Levá část úsečky u bodu A (z našeho hlediska úrovně - nižší) představuje smyslové vnímání, kterým dostáváme signály do celé uvědomovací šíře až ke zpracování těchto signálů v rozumové acitové činnosti, řekněme v mentální činnosti, která se nachází na úsečce u bodu B. Body A a B značí relativně nejnižší a nejvyšší meze lidského vědomí udržovaného jednak smyslovými vjemy a jejich mentálním zpracováním, jednak funkcí celého automatismu (1). Nebýt tohoto fungujícího automatismu, nemohli bychom ani vnímat, ani zpracovávat mentálně vjemy, nemohli bychom např. projevovat vůli a uvádět ji ve skutek. V této oblasti tedy převádíme automatické (zmocňujeme se ho s naprostou samozřejmostí a nejsme si tohoto zmocňování ani vědomi) na osobně aktivní nebo trpné. Tohle dovedeme provést zcela spontánně, ale nejsme si vědomi toho, že za určitých předpokladů se ve svém rozběhu z A do B nezastavujeme na konci úsečky, nýbrž překračujeme bod B, říkáme tomu, že rozšiřujeme své vědomí. Nemíním tím zpracování nových a nových poznatků z oblasti A a kombinaci informací odtamtud pocházejících v mentální oblasti B, nýbrž - a teď budu mluvit o těch určitých podmínkách, za kterých se rozšiřuje vědomí - někdy se nezastavíme při řešení něčeho tam, kam až dosáhneme svým rozumovým soudem, nezneklidníme se tím a aniž víme jak, za rozumovou činností, která ustala, rozpoutáme automatismus (2), ze kterého pak dostaneme signál do mozku a intelektu, podle něhož se můžeme zařídit tak, jako bychom se rozhodli po rozumové úvaze. Ani si neuvědomujeme, kolikrát se tohle stane. Vždyť signál "shora" přichází tak samovolně jako všechny dřívější signály "zdola", z paměti a z rozumového zpracování. Někdy však tento průnik informací "shora", tedy z poza meze B vpravo, má takovou průraznost a vyniká takovou mocí, že si toho rozdílu všimneme. Zdá se nám, že jeho obsah je důležitější a jistější než obsah signálů "zdola" (narážím zde na svou zkušenost z předškolního věku). Jak autor tohoto spisu duchaplně praví: nakloní-li se šlapací kolo doleva, umíme-li jezdit na kole, samovolně stočíme přední kolo také doleva, čímž zabráníme pádu. Za tím už samovolným zabráněním pádu přece jen stojí dřívější učební doba jízdy na kole. A tak je tomu i s funkcí automatismu (2). Mistři Zenu už mluví jen o wu-wei, o nicnedělání, ale za ním a před ním je nějaký trening, aby se něco takového vůbec mohlo stát samovolným. Mistři Zenu mají pravdu, že ten trening má být vykonáván tak, jako by nešlo o navození nejvyššího stupně samovolnosti, o proniknutí do věčné podstaty života. Oni totiž znají tyto návody a proto zakládají kláštery a po léta se tam věnují jednotlivcům, aby je nacvičili v této disciplině. Jim, vzdělaným v taoismu a v jiných systémech předtaoistických, velmi pomohl buddhismus, který se stal organickým prostředkem jejich učení jinak než tomu bylo v Indii, kde neznali taoismus a to ostatní před ním. Z buddhismu se v čínských klášteřích stal zen-buddhismem, ke kterému by se pravověrný buddhista z Ceylonu nehlásil. Přiznejme si, že čínská přeměna proběhla šťastně, ale opět jinak Šankaračarya zvládl buddhismus v Indii a pomohl k obnově hinduismu záchranou jeho vnitřní náplně. Dnes je Zen v úpadku, a totéž platí o taoismu, a o něm ještě mnohem více. Převážná část jeho představitelů už nejsou mistry, nýbrž šibaly a vtipkaři, a to je věru málo a toho je škoda. Řeknu-li, že by jim velmi pomohla symbolika Ježíšova života jako učebnice samovolnosti, pak ovšem musím přiznat, že ji dosud neobjevili ani křesťané. Jak ji mají znát a jak si s ní mají pomoci Číňané? Ovšem že ji zde nebudu vykládat pro Číňany, protože pro západního člověka jsem ji vyložil jinak, než jak bych ji vykládal pro východního člověka. Nahradím ten výklad jen několika poznámkami k textu této druhé kapitoly (Před tím malou poznámku: Je podivuhodné, jak nebojácně a s otevřeným hledím zvládl kdysi taoismus "vpád" buddhismu a předělal si ho po svém na zenbuddhismus. To byly ovšem doby ještě velké vnitřní moci taoismu. Zdá se však, jako by taoismus předal tuto moc Zenu a sám o ni přišel. Křesťanství "útočilo" na zen marně, protože bylo ještě slabší než on. Nemohlo imponovat povrchním zvládáním Kristovy nauky a pak už ty tam byly doby rozkvětu Zenu, ve kterém se nikoho nebál a před nikým se nezabarikádovával. Věřím však, že kdyby Zen vyšel ze své "poziční války", našel by mnohou vzpruhu v Ježíšově učení, které snese i nejhlubší pohled.):
"Vrhat se do činnosti bez uvažování." To je možné jen v nějaké uzavřené společnosti, kde se tím nezpůsobí příliš mnoho neštěstí. To jedna ze série rad z konce.
Všimněme si Ježíše. Dříve než se narodil v Betlémě, bylo k tomu zapotřebí 1700 let bojů židovského národa, ve kterých jen pár jedinců vynikalo samovolnou jistotou. Po svém narození v Betlémě se Ježíš třicet let připravoval na vstup do Jordánu a na všechno další, co mu potom šlo "samo od sebe". Postupně převedl svou duši do absolutní poslušnosti vůči Otci, rozuměj vůči nenarozenému základu duše, a pak šlo všechno samovolně. Učil se samovolnosti ne jako cíli, nýbrž jako prostředku, a učil se jí zvláštním způsobem, že plně žil životem podle míry svého poznání, které narůstalo a tím se měnila i manipulace se životem.
Napřed byl v tomto světě dítětem, oddaným rodičům, pak dítětem společnosti jí oddaným, a teprve až se stal samovolně poslušným na těchto dvou úrovních, přestal jednat jako dítě rodičů a dítě společnosti a začal jednat jako dítě Věčnosti. Nepředbíhal, ale také se nevracel. Dobře to pochopil sv. Pavel, když pravil: "Když jsem byl dítětem, myslil jsem jako dítě, jednal jsem jako dítě atd." "Prázdnota nemůže být hledána nebo následována, pochopena moudrostí nebo věděním, nedá se slovy vysvětlit..." Všechno to je pravda, a přece může být následována. Ježíš ukázal jak: Připojit se k jeho oběti na kříži a před tím ke všemu, co v jeho životě jí předcházelo, a nechat její účinky v sobě proběhnout. Zmíním se zde jen o první fázi takového připojení podle své zkušenosti z předškolního věku. Když mě lékaři několikrát za sebou "ukřižovali" a přesto jsem zůstal naživu, podivil jsem svou matku opakovanými dotazy: "Co je správné? Chci znát, co je správné, abych se mohl podle toho zařídit". Promiňte mi, že se k tomuto prvnímu procitnutí pořád vracím. "Křižováním" se dostal do mého vědomí a vůle nový prvek, který by tam byl nevstoupil, nebýt toho "křižování". Zenbuddhisti to dobře vědí, a proto mistři bijí žáky a žáci jsou jim za to vděčni. Ovšem to bití a to operování za vědomí, které může způsobit vstup na nejnižší stupeň Vědění s velkým "V", se dá zastoupit prostou dobrovolnou poslušností Ježíšova příkazu: "Kdo chceš za mnou přijít, zapři sama sebe...."Uniká nám obvykle, že Ježíš se nejvíce dobrovolně zapřel, když sestoupil do pomíjejícího těla a narodil se na zemi. Podle této své slitovné poníženosti radí. Tedy tehdy, když jsem se dovídal od matky, co je správné, asi jako se dovídali učedníci od Ježíše, co mají dělat, všechno jsem dělal bez váhání, pokud jsem přemohl vlastní nevědomou vůli, která si přála jednat neosvíceně po svém. Jenže matka nebyla vševědoucí a neměla nejmenší tušení o mém vnitřním vědění. Nevěděla, že jsem byl opatřen, také vlivem "křižování" nebo nuceného sebezáporu, schopností bez přemýšlení poznávat, co mně radí správně a co nikoli. Také Ježíš učil učedníky této schopnosti rozlišovací a obdařoval je zároveň mocí, aby byli schopni se řídit správným. Já jsem měl však ještě moc daleko do stavu učedníků Páně. "A chodil jsem po tomto světě a ustavičně jsem si zpíval". Nic jsem si nepřál dosahovat, ani jsem nevěděl, že si má člověk něco takového přát. Samotný zpěv odháněl nepatřičné myšlenky. Neohlížel jsem se po tom, zda věřím či nevěřím. Měl jsem jistotu, nepotřeboval jsem víru, nepotřeboval jsem něco následovat, co nebylo obsaženo ve vědění o tom, co mám dělat. Když jsem potom přišel do školy, učitel (a měl jsem štěstí, že to byl velice tolerantní a citlivý profesor Melka) zjistil, že samovolně odpovídám za celou třídu. Posadil mě do první lavice, abych nerušil zezadu, a řekl mi, abych mluvil potichu, aby totiž třída také měla na co odpovídat. Zjistil však také, že se vším nesouhlasím, co učí. Byly to "vedlejší" věci, se kterými jsem nesouhlasil, např. jsem nebyl spokojen s barvou písmen, které psal na tabuli. Zjistil, že pro určitou samohlásku požaduji vždy jednu a tutéž barvu. Udělal si o tom záznam a řekl mé matce, že něco vím, čemu mě nikdo neučil. To je důkaz o přesahu samovolnosti přes rozum. "Nevědomost je pravou přirozeností Buddhovou." Vzpomeňme si, jak Ježíš blahořečil Bohu, že moudrost svěřil nemoudrým, a co pravil o blízkosti dětí království Božímu... Kdybych zase použil své zkušenosti z předškolního věku, řekl bych: Nevěděl jsem, co je správné, musel jsem se ptát matky, aby mi řekla, co považuje za správné. Tato nevědomost způsobovala, že jsem poznával, co je správné a dovedl jsem si to správné z různých odpovědí matčiných vybrat. O této schopnosti se přesvědčil i učitel. Rozumové rozvažování nám sice velice pomáhá, a bez něho bychom se neobešli, dokud nemáme jiného světla, ale zároveň nás vězní v úsečce vědomí AB. Všimněte si toho rozdílu mezi rozumovým myšlením a tím, co se dělo se mnou. Rozumem jsem nepoznával správné, nýbrž z toho, co mi napovídali lidé, a též z okolností jsem rozeznával správné od nesprávného, a dělo se to jen proto, že nad rozumem stálo vyšší poznání. Věřící člověk by řekl, že jsem byl veden Bohem. To však mému rozumu až do 17 let nedošlo. "Etika Zenu se nevydává za božskou a absolutně platnou." Ježíšova přísnost, se kterou odsuzoval třeba i hříšné myšlení, způsobila, že slepí následovníci Ježíšovu etiku povýšili na absolutně platnou. Zapomněli, že Ježíš nabízel věčný život prostitutkám, žráčům a pijanům, lotrovi na kříži atd. Měli by dobře rozlišovat mezi řádem, který je věčný, a láskou, která je rovněž věčná. Obojí nestojí proti sobě, nýbrž obojí ukazuje jen na rozdílná východiska. Mnozí přátelé mi kladou otázku, jak je možné, že Mojžíš na jedné straně přísně nařizoval, že si Žid nesmí vzít ženu z jiného národa, a na druhé straně, zcela na rubu tohoto příkazu, měl sám ženu mediánskou. A něco obdobného platí o Šalomounovi, Davidovi a o jiných starozákonních mudrcích, kteří zřejmě pro sebe neuznávali absolutnost příkazu božích zákonů. A což nevytýkali farizeové Ježíšovi, že porušuje Zákon? Každá pravda má svou úroveň. Sám jsem se přesvědčil o této relativnosti pravdy, která je na své úrovni absolutně platná, za ní buď málo platná, nebo vůbec neplatná. A může jít přitom o rozumově zřejmý klam, který je v určité chvíli za určitých okolností velmi užitečnou pravdou, bez které by se člověk kupředu nedostal. Tak např. po onom přerodu v 17 létech jsem považoval svůj dosavadní život bez víry v Boha za planý a chybný a styděl jsem se za něj. A přece i vy, kteří jste to se mnou nezažívali, rozumově snadno přijmete opačný názor, že co jsem zažíval do 17 let, bylo správné, a že nebýt toho, nebyl bych se dostal dál. V těch sedmnácti však bylo nade vše potřebné odvrátit se od dřívější úrovně života se vším všudy, třeba mylným hodnocením. A to se stalo. Ostatně nemusel bych chodit za příklady tak daleko. Vím přece, jaký je to nehorázný omyl, myslíme-li si, že hmotný a časoprostorový svět je jediná existující skutečnost. Nemohu a nemám mít tento omyl nikomu za zlé, protože ho každý z nás lidí potřebuje, aby mohl rozvinout svůj pozemský život, a bez jeho rozvinutí se těžko dostane dál. Držel jsem se toho omylu až do 17 let. On mi umožnil začít s vážným studiem přírodních věd, a tento základ dodnes potřebuji na jiném stupni poznání. A obdobně je tomu s etikou vůbec. Je relativně platná. Nemohu si dnes beztrestně dovolit, co jsem dříve směl, a mohu si dovolit, co jsem dříve beztrestně nesměl. "Nenarozený duch i v nejprostším člověku stále dělá zázraky."
Nebýt toho, nemohli bychom vůbec být naživu. Všechno podstatné, co bychom neuhlídali ani největší pozorností a moudrostí, probíhá v nás samo, zázračně samo - automatismus (1). Odpovězte si sami, proč mne rozesmutňuje, když hned nepochopíte, co jsem řekl nebo napsal, a musíte to slyšet nebo číst vícekrát. Bankei: "Aby sis dokázal, zda tvůj duch je duchem Buddhovým, všimni si, zda všechno, co ti říkám, proniká do tebe tak, že z toho jediná věc se neztratí..." Nemalomyslněte však, vždyť jako malé dítě jsem byl mnohdy moudřejší než jsem nyní. To není údělem každého dítěte, nýbrž jen těch z nich vykazujících vlastnosti, které na dítěti
vyzdvihoval Ježíš. A ty má k dispozici v daleko větší míře dospělý člověk, který je jako dítě. Chcete-li pochopit více, prožijte se mnou scénu, při které Ježíš řekl: "Nechte maličkých přijít ke mně!" Děti poznávaly, že je správné k němu se přiblížit. Malý čtyřletý vnuk Petr mi řekl: "Dědečku, až přijedu k tobě, budeš mi zase vyprávět pohádky?" Když jsem mu to slíbil, dodal: "Budeš mi také vyprávět o Ježíšovi?" Rozeznával, co je pohádka a co je pravda. Ovšem,
nemá-li být dítě k tomuto rozlišování přitaženo násilím, musí být k němu vychováváno včas v předškolním věku a soustavně, jak já jen zřídkakdy mám příležitost působit na vnuky. Bude tedy zapotřebí začít u dospělých, aby ti nebyli jen učení, nýbrž i poznávající. Petr není výjimečné dítě, ani já jsem nebyl výjimečným dítětem. Nebude-li Petr pod mým vlivem, zapomene na Ježíše a na všechno, co je správné. V mém případě ovšem tomu bylo jinak: Měl jsem opakovanou příležitost setkat se včas s pravdou, a ona mne naučila více než lze za pomoci lidí a okolností rozeznávat, co je správné, a poskytla mi moc toto správné uskutečnit. Uvedl jsem
tento případ jen proto, abych mohl ukázat, kdy má nějaký význam zenbuddhistická rada: "Jednej a nepřemýšlej!" Jen tehdy může být bezpečně sledována, je-li přítomen někdo, kdo z vlastního poznání umí správně samovolně jednat, někdo, v němž automatismus (2) se dostal do takového rozvoje, že jeho nositel umí jednat bezpečně bez přemýšlení. Ten pak musí svého žáka
trpělivě vést, zkrátka zvykat ho na pravdu, která je za rozumem. A ta se dostává ke slovu jen tehdy, když se tok myšlenek zastaví, ale ne tupě jako když se civí. Možná, jako se děje v Japonsku, mistr bude žáka bít, a tu je třeba říci, že nebije ze zlosti, nýbrž z milosrdenství. Jiné bití nemá význam, a bít správně by si neměl dovolit nikdo jiný než mistr. Byl jsem strašně bit, nikoliv mistry ale za to mistrně, od svých 1 1/2 až do 3 1/2 let milosrdnýma rukama lékařů, a při vědomí, a to operačními zákroky. Stalo se však, co lékaři nepředpokládali, že mé vědomí přinutí, aby se přestalo ztotožňovat s tělem a začlo se rozšiřovat do oblasti, která je uzavřena pro každého, kdo se mylně domnívá, že je tělem, zatímco by měl vědět, že tělo je pouze nezbytným prostředníkem, jehož živou existencí se vymezuje určitá úsečka AB z celkového vědomí. Řekl jsem nezbytným prostředníkem, protože vědomí, které by nemělo nositele, nemohlo by se vůbec projevit. Víme přece, jakým požehnáním pro lidstvo je, že Bůh sestoupil do Ježíšova těla. Jak jinak by nám byl mohl ukázat Cestu, Pravdu a Život?
Naší pravlastí je samovolnost, a to samovolnost, jak bude vysvětleno, svým způsobem dynamická, nikoli statická. Je nám známo, že právě samovolně v lidském těle probíhající funkce (tep srdce, dech, udržování rovnovážného stavu mezi různými druhy vnitřní sekrece, zrod a řazení buněk, rovnovážný stav mezi proti sobě stojícími mikroby, výstražný systém a stav pohotovosti v nervové soustavě, střídání bdělého stavu a spánku atd.) jsou tak důležité, že člověk by je nemohl ani zčásti obstarávat svou vůlí a bez nich by okamžitě umíral. Nazval jsem jinde tento automatismus automatismem číslo jedna, automatismem (1). V nerostné říši se nám tento dynamismus nejeví příliš dynamicky. Jedině krystalizaci a podobným jevům se dají uměle zjednat podmínky, při nichž např. krystalizace podle vnitřních zákonů té které hmoty probíhá pak samovolně před našimi zraky, až se ustálí v nějakém konečném stavu krystalu. Ale ani v nerostné říši není stav hmoty statický. To už dnes dobře víme a tedy není třeba o tom psát. Víme o pohybu uvnitř atomů, o seskupování molekul, víme, jak různé nerosty se v přírodě vyskytují pospolu. Ale tam jde o tak pomalý proces, že se můžeme dopustit stejného omylu jako jsme se jej dlouho dopouštěli, když jsme považovali stálice za nehnutá tělesa (Je zajímavé, že staří Egypťané je za takové ještě nepovažovali!). V rostlinném světě už je dynamismus tam fungujícího automatismu (1) mnohem dynamičtější. Zvířecí těla se liší od lidských hlavně tím, že jednak jsou nositeli specializovaného úseku automatismu (1) ve srovnání s tímtéž automatismem u člověka, jednak přechod tohoto automatismu do vyššího automatismu (2) nastává jen v malé míře, protože nositelé vědomí nemají možnost rozběhu pro příliš úzkou škálu vědomí. Označme si rozsah lidského vědomí úsečkou směřující z bodu A do bodu B o délce třeba 5 cm. Levá část úsečky u bodu A (z našeho hlediska úrovně - nižší) představuje smyslové vnímání, kterým dostáváme signály do celé uvědomovací šíře až ke zpracování těchto signálů v rozumové acitové činnosti, řekněme v mentální činnosti, která se nachází na úsečce u bodu B. Body A a B značí relativně nejnižší a nejvyšší meze lidského vědomí udržovaného jednak smyslovými vjemy a jejich mentálním zpracováním, jednak funkcí celého automatismu (1). Nebýt tohoto fungujícího automatismu, nemohli bychom ani vnímat, ani zpracovávat mentálně vjemy, nemohli bychom např. projevovat vůli a uvádět ji ve skutek. V této oblasti tedy převádíme automatické (zmocňujeme se ho s naprostou samozřejmostí a nejsme si tohoto zmocňování ani vědomi) na osobně aktivní nebo trpné. Tohle dovedeme provést zcela spontánně, ale nejsme si vědomi toho, že za určitých předpokladů se ve svém rozběhu z A do B nezastavujeme na konci úsečky, nýbrž překračujeme bod B, říkáme tomu, že rozšiřujeme své vědomí. Nemíním tím zpracování nových a nových poznatků z oblasti A a kombinaci informací odtamtud pocházejících v mentální oblasti B, nýbrž - a teď budu mluvit o těch určitých podmínkách, za kterých se rozšiřuje vědomí - někdy se nezastavíme při řešení něčeho tam, kam až dosáhneme svým rozumovým soudem, nezneklidníme se tím a aniž víme jak, za rozumovou činností, která ustala, rozpoutáme automatismus (2), ze kterého pak dostaneme signál do mozku a intelektu, podle něhož se můžeme zařídit tak, jako bychom se rozhodli po rozumové úvaze. Ani si neuvědomujeme, kolikrát se tohle stane. Vždyť signál "shora" přichází tak samovolně jako všechny dřívější signály "zdola", z paměti a z rozumového zpracování. Někdy však tento průnik informací "shora", tedy z poza meze B vpravo, má takovou průraznost a vyniká takovou mocí, že si toho rozdílu všimneme. Zdá se nám, že jeho obsah je důležitější a jistější než obsah signálů "zdola" (narážím zde na svou zkušenost z předškolního věku). Jak autor tohoto spisu duchaplně praví: nakloní-li se šlapací kolo doleva, umíme-li jezdit na kole, samovolně stočíme přední kolo také doleva, čímž zabráníme pádu. Za tím už samovolným zabráněním pádu přece jen stojí dřívější učební doba jízdy na kole. A tak je tomu i s funkcí automatismu (2). Mistři Zenu už mluví jen o wu-wei, o nicnedělání, ale za ním a před ním je nějaký trening, aby se něco takového vůbec mohlo stát samovolným. Mistři Zenu mají pravdu, že ten trening má být vykonáván tak, jako by nešlo o navození nejvyššího stupně samovolnosti, o proniknutí do věčné podstaty života. Oni totiž znají tyto návody a proto zakládají kláštery a po léta se tam věnují jednotlivcům, aby je nacvičili v této disciplině. Jim, vzdělaným v taoismu a v jiných systémech předtaoistických, velmi pomohl buddhismus, který se stal organickým prostředkem jejich učení jinak než tomu bylo v Indii, kde neznali taoismus a to ostatní před ním. Z buddhismu se v čínských klášteřích stal zen-buddhismem, ke kterému by se pravověrný buddhista z Ceylonu nehlásil. Přiznejme si, že čínská přeměna proběhla šťastně, ale opět jinak Šankaračarya zvládl buddhismus v Indii a pomohl k obnově hinduismu záchranou jeho vnitřní náplně. Dnes je Zen v úpadku, a totéž platí o taoismu, a o něm ještě mnohem více. Převážná část jeho představitelů už nejsou mistry, nýbrž šibaly a vtipkaři, a to je věru málo a toho je škoda. Řeknu-li, že by jim velmi pomohla symbolika Ježíšova života jako učebnice samovolnosti, pak ovšem musím přiznat, že ji dosud neobjevili ani křesťané. Jak ji mají znát a jak si s ní mají pomoci Číňané? Ovšem že ji zde nebudu vykládat pro Číňany, protože pro západního člověka jsem ji vyložil jinak, než jak bych ji vykládal pro východního člověka. Nahradím ten výklad jen několika poznámkami k textu této druhé kapitoly (Před tím malou poznámku: Je podivuhodné, jak nebojácně a s otevřeným hledím zvládl kdysi taoismus "vpád" buddhismu a předělal si ho po svém na zenbuddhismus. To byly ovšem doby ještě velké vnitřní moci taoismu. Zdá se však, jako by taoismus předal tuto moc Zenu a sám o ni přišel. Křesťanství "útočilo" na zen marně, protože bylo ještě slabší než on. Nemohlo imponovat povrchním zvládáním Kristovy nauky a pak už ty tam byly doby rozkvětu Zenu, ve kterém se nikoho nebál a před nikým se nezabarikádovával. Věřím však, že kdyby Zen vyšel ze své "poziční války", našel by mnohou vzpruhu v Ježíšově učení, které snese i nejhlubší pohled.):
"Vrhat se do činnosti bez uvažování." To je možné jen v nějaké uzavřené společnosti, kde se tím nezpůsobí příliš mnoho neštěstí. To jedna ze série rad z konce.
Všimněme si Ježíše. Dříve než se narodil v Betlémě, bylo k tomu zapotřebí 1700 let bojů židovského národa, ve kterých jen pár jedinců vynikalo samovolnou jistotou. Po svém narození v Betlémě se Ježíš třicet let připravoval na vstup do Jordánu a na všechno další, co mu potom šlo "samo od sebe". Postupně převedl svou duši do absolutní poslušnosti vůči Otci, rozuměj vůči nenarozenému základu duše, a pak šlo všechno samovolně. Učil se samovolnosti ne jako cíli, nýbrž jako prostředku, a učil se jí zvláštním způsobem, že plně žil životem podle míry svého poznání, které narůstalo a tím se měnila i manipulace se životem.
Napřed byl v tomto světě dítětem, oddaným rodičům, pak dítětem společnosti jí oddaným, a teprve až se stal samovolně poslušným na těchto dvou úrovních, přestal jednat jako dítě rodičů a dítě společnosti a začal jednat jako dítě Věčnosti. Nepředbíhal, ale také se nevracel. Dobře to pochopil sv. Pavel, když pravil: "Když jsem byl dítětem, myslil jsem jako dítě, jednal jsem jako dítě atd." "Prázdnota nemůže být hledána nebo následována, pochopena moudrostí nebo věděním, nedá se slovy vysvětlit..." Všechno to je pravda, a přece může být následována. Ježíš ukázal jak: Připojit se k jeho oběti na kříži a před tím ke všemu, co v jeho životě jí předcházelo, a nechat její účinky v sobě proběhnout. Zmíním se zde jen o první fázi takového připojení podle své zkušenosti z předškolního věku. Když mě lékaři několikrát za sebou "ukřižovali" a přesto jsem zůstal naživu, podivil jsem svou matku opakovanými dotazy: "Co je správné? Chci znát, co je správné, abych se mohl podle toho zařídit". Promiňte mi, že se k tomuto prvnímu procitnutí pořád vracím. "Křižováním" se dostal do mého vědomí a vůle nový prvek, který by tam byl nevstoupil, nebýt toho "křižování". Zenbuddhisti to dobře vědí, a proto mistři bijí žáky a žáci jsou jim za to vděčni. Ovšem to bití a to operování za vědomí, které může způsobit vstup na nejnižší stupeň Vědění s velkým "V", se dá zastoupit prostou dobrovolnou poslušností Ježíšova příkazu: "Kdo chceš za mnou přijít, zapři sama sebe...."Uniká nám obvykle, že Ježíš se nejvíce dobrovolně zapřel, když sestoupil do pomíjejícího těla a narodil se na zemi. Podle této své slitovné poníženosti radí. Tedy tehdy, když jsem se dovídal od matky, co je správné, asi jako se dovídali učedníci od Ježíše, co mají dělat, všechno jsem dělal bez váhání, pokud jsem přemohl vlastní nevědomou vůli, která si přála jednat neosvíceně po svém. Jenže matka nebyla vševědoucí a neměla nejmenší tušení o mém vnitřním vědění. Nevěděla, že jsem byl opatřen, také vlivem "křižování" nebo nuceného sebezáporu, schopností bez přemýšlení poznávat, co mně radí správně a co nikoli. Také Ježíš učil učedníky této schopnosti rozlišovací a obdařoval je zároveň mocí, aby byli schopni se řídit správným. Já jsem měl však ještě moc daleko do stavu učedníků Páně. "A chodil jsem po tomto světě a ustavičně jsem si zpíval". Nic jsem si nepřál dosahovat, ani jsem nevěděl, že si má člověk něco takového přát. Samotný zpěv odháněl nepatřičné myšlenky. Neohlížel jsem se po tom, zda věřím či nevěřím. Měl jsem jistotu, nepotřeboval jsem víru, nepotřeboval jsem něco následovat, co nebylo obsaženo ve vědění o tom, co mám dělat. Když jsem potom přišel do školy, učitel (a měl jsem štěstí, že to byl velice tolerantní a citlivý profesor Melka) zjistil, že samovolně odpovídám za celou třídu. Posadil mě do první lavice, abych nerušil zezadu, a řekl mi, abych mluvil potichu, aby totiž třída také měla na co odpovídat. Zjistil však také, že se vším nesouhlasím, co učí. Byly to "vedlejší" věci, se kterými jsem nesouhlasil, např. jsem nebyl spokojen s barvou písmen, které psal na tabuli. Zjistil, že pro určitou samohlásku požaduji vždy jednu a tutéž barvu. Udělal si o tom záznam a řekl mé matce, že něco vím, čemu mě nikdo neučil. To je důkaz o přesahu samovolnosti přes rozum. "Nevědomost je pravou přirozeností Buddhovou." Vzpomeňme si, jak Ježíš blahořečil Bohu, že moudrost svěřil nemoudrým, a co pravil o blízkosti dětí království Božímu... Kdybych zase použil své zkušenosti z předškolního věku, řekl bych: Nevěděl jsem, co je správné, musel jsem se ptát matky, aby mi řekla, co považuje za správné. Tato nevědomost způsobovala, že jsem poznával, co je správné a dovedl jsem si to správné z různých odpovědí matčiných vybrat. O této schopnosti se přesvědčil i učitel. Rozumové rozvažování nám sice velice pomáhá, a bez něho bychom se neobešli, dokud nemáme jiného světla, ale zároveň nás vězní v úsečce vědomí AB. Všimněte si toho rozdílu mezi rozumovým myšlením a tím, co se dělo se mnou. Rozumem jsem nepoznával správné, nýbrž z toho, co mi napovídali lidé, a též z okolností jsem rozeznával správné od nesprávného, a dělo se to jen proto, že nad rozumem stálo vyšší poznání. Věřící člověk by řekl, že jsem byl veden Bohem. To však mému rozumu až do 17 let nedošlo. "Etika Zenu se nevydává za božskou a absolutně platnou." Ježíšova přísnost, se kterou odsuzoval třeba i hříšné myšlení, způsobila, že slepí následovníci Ježíšovu etiku povýšili na absolutně platnou. Zapomněli, že Ježíš nabízel věčný život prostitutkám, žráčům a pijanům, lotrovi na kříži atd. Měli by dobře rozlišovat mezi řádem, který je věčný, a láskou, která je rovněž věčná. Obojí nestojí proti sobě, nýbrž obojí ukazuje jen na rozdílná východiska. Mnozí přátelé mi kladou otázku, jak je možné, že Mojžíš na jedné straně přísně nařizoval, že si Žid nesmí vzít ženu z jiného národa, a na druhé straně, zcela na rubu tohoto příkazu, měl sám ženu mediánskou. A něco obdobného platí o Šalomounovi, Davidovi a o jiných starozákonních mudrcích, kteří zřejmě pro sebe neuznávali absolutnost příkazu božích zákonů. A což nevytýkali farizeové Ježíšovi, že porušuje Zákon? Každá pravda má svou úroveň. Sám jsem se přesvědčil o této relativnosti pravdy, která je na své úrovni absolutně platná, za ní buď málo platná, nebo vůbec neplatná. A může jít přitom o rozumově zřejmý klam, který je v určité chvíli za určitých okolností velmi užitečnou pravdou, bez které by se člověk kupředu nedostal. Tak např. po onom přerodu v 17 létech jsem považoval svůj dosavadní život bez víry v Boha za planý a chybný a styděl jsem se za něj. A přece i vy, kteří jste to se mnou nezažívali, rozumově snadno přijmete opačný názor, že co jsem zažíval do 17 let, bylo správné, a že nebýt toho, nebyl bych se dostal dál. V těch sedmnácti však bylo nade vše potřebné odvrátit se od dřívější úrovně života se vším všudy, třeba mylným hodnocením. A to se stalo. Ostatně nemusel bych chodit za příklady tak daleko. Vím přece, jaký je to nehorázný omyl, myslíme-li si, že hmotný a časoprostorový svět je jediná existující skutečnost. Nemohu a nemám mít tento omyl nikomu za zlé, protože ho každý z nás lidí potřebuje, aby mohl rozvinout svůj pozemský život, a bez jeho rozvinutí se těžko dostane dál. Držel jsem se toho omylu až do 17 let. On mi umožnil začít s vážným studiem přírodních věd, a tento základ dodnes potřebuji na jiném stupni poznání. A obdobně je tomu s etikou vůbec. Je relativně platná. Nemohu si dnes beztrestně dovolit, co jsem dříve směl, a mohu si dovolit, co jsem dříve beztrestně nesměl. "Nenarozený duch i v nejprostším člověku stále dělá zázraky."
Nebýt toho, nemohli bychom vůbec být naživu. Všechno podstatné, co bychom neuhlídali ani největší pozorností a moudrostí, probíhá v nás samo, zázračně samo - automatismus (1). Odpovězte si sami, proč mne rozesmutňuje, když hned nepochopíte, co jsem řekl nebo napsal, a musíte to slyšet nebo číst vícekrát. Bankei: "Aby sis dokázal, zda tvůj duch je duchem Buddhovým, všimni si, zda všechno, co ti říkám, proniká do tebe tak, že z toho jediná věc se neztratí..." Nemalomyslněte však, vždyť jako malé dítě jsem byl mnohdy moudřejší než jsem nyní. To není údělem každého dítěte, nýbrž jen těch z nich vykazujících vlastnosti, které na dítěti
vyzdvihoval Ježíš. A ty má k dispozici v daleko větší míře dospělý člověk, který je jako dítě. Chcete-li pochopit více, prožijte se mnou scénu, při které Ježíš řekl: "Nechte maličkých přijít ke mně!" Děti poznávaly, že je správné k němu se přiblížit. Malý čtyřletý vnuk Petr mi řekl: "Dědečku, až přijedu k tobě, budeš mi zase vyprávět pohádky?" Když jsem mu to slíbil, dodal: "Budeš mi také vyprávět o Ježíšovi?" Rozeznával, co je pohádka a co je pravda. Ovšem,
nemá-li být dítě k tomuto rozlišování přitaženo násilím, musí být k němu vychováváno včas v předškolním věku a soustavně, jak já jen zřídkakdy mám příležitost působit na vnuky. Bude tedy zapotřebí začít u dospělých, aby ti nebyli jen učení, nýbrž i poznávající. Petr není výjimečné dítě, ani já jsem nebyl výjimečným dítětem. Nebude-li Petr pod mým vlivem, zapomene na Ježíše a na všechno, co je správné. V mém případě ovšem tomu bylo jinak: Měl jsem opakovanou příležitost setkat se včas s pravdou, a ona mne naučila více než lze za pomoci lidí a okolností rozeznávat, co je správné, a poskytla mi moc toto správné uskutečnit. Uvedl jsem
tento případ jen proto, abych mohl ukázat, kdy má nějaký význam zenbuddhistická rada: "Jednej a nepřemýšlej!" Jen tehdy může být bezpečně sledována, je-li přítomen někdo, kdo z vlastního poznání umí správně samovolně jednat, někdo, v němž automatismus (2) se dostal do takového rozvoje, že jeho nositel umí jednat bezpečně bez přemýšlení. Ten pak musí svého žáka
trpělivě vést, zkrátka zvykat ho na pravdu, která je za rozumem. A ta se dostává ke slovu jen tehdy, když se tok myšlenek zastaví, ale ne tupě jako když se civí. Možná, jako se děje v Japonsku, mistr bude žáka bít, a tu je třeba říci, že nebije ze zlosti, nýbrž z milosrdenství. Jiné bití nemá význam, a bít správně by si neměl dovolit nikdo jiný než mistr. Byl jsem strašně bit, nikoliv mistry ale za to mistrně, od svých 1 1/2 až do 3 1/2 let milosrdnýma rukama lékařů, a při vědomí, a to operačními zákroky. Stalo se však, co lékaři nepředpokládali, že mé vědomí přinutí, aby se přestalo ztotožňovat s tělem a začlo se rozšiřovat do oblasti, která je uzavřena pro každého, kdo se mylně domnívá, že je tělem, zatímco by měl vědět, že tělo je pouze nezbytným prostředníkem, jehož živou existencí se vymezuje určitá úsečka AB z celkového vědomí. Řekl jsem nezbytným prostředníkem, protože vědomí, které by nemělo nositele, nemohlo by se vůbec projevit. Víme přece, jakým požehnáním pro lidstvo je, že Bůh sestoupil do Ježíšova těla. Jak jinak by nám byl mohl ukázat Cestu, Pravdu a Život?
Žádné komentáře:
Okomentovat